Ukázky z knihy

Punaka

... Zrovna v tu chvíli vběhl na místo, kde naposledy seděli, Džamtso. "Maminko!" zavolal z plných plic. Ta ho ale už nemohla slyšet. "Tatínkúúúúúú!" Džamtsův zoufalý hlas se nese celou Punakou. Nikdo, kdo by mu mohl pomoci, ho neslyší. Džamtso skloní hlavu a najednou si v prachu všimne několika otisků. Sehne se. Rukou uhladí prach a pak bosýma nohama do uhlazeného prachu šlápne. Vlastně neví, proč to udělal. Pak jde ve směru šlépějí, až dojde k jedné z uliček. Zatočí a jde dál. Na město se snáší tma.

Maminka naléhá na otce, že se musí vrátit na prostranství. Musejí přece hledat dál. "Ale co když už neseženeme nocleh?" namítne otec. "Víš co, ty zůstaneš tady a budeš čekat, jestli se tu Džamtso neobjeví, my s Ališou se půjdeme ubytovat, koupíme něco k jídlu a Ališa si odpočine. Seženu několik lidí a přijdeme za tebou a budeme hledat dál," rozhodne. Zní to rozumně, a tak maminka souhlasí.

Přecházejí zrovna přes prázdnou plochu, která připomíná náměstí, když v tom se Ališa sehne a vykřikne: "Džamtso, Džamtso byl tady!"

"Jak to můžeš vědět?" diví se maminka. "Tady jsme seděli a já tu kreslila do prachu, teď je tu písek srovnaný a jsou tu Džamtsovy stopy!" jásá dívenka. "Poznám jeho stopy! Jeho křivé nohy nám prozradily, kudy a kam šel!" vykřikne Ališa a rozeběhne se přesně do té uličky, v níž před chvílí Džamtso zmizel. "Džamtso, bratříčku!" křičí z plných plic. A Džamtso ji zaslechne. Obrátí se a jde jí naproti. Padnou si do náruče.

Skutečně, Džamtsovy otisky nohou jsou jedinečné, dneska ho doslova zachránily. Když mu Ališa líčila, jak dlouho ho hledali a jak byli zoufalí, řekl moudrá slova: "Jsem bohům za své nohy vděčný." A tak to má být. Někdy dostaneme naděleno něco, co se nám nezdá, je to úplně jiné, než co získali ostatní, ale i tak za to máme být vděční. Teprve časem se ukáže, že je to k něčemu dobré. Navíc, vděčnost z lidí dělá šťastné bytosti, nevděk naopak smutné. Džamtso byl od malička dítě štěstěny.

Nováček

... Až sem, k Džamtsovým uším, se nese jejich "Tatá!". Stejnými slovy, která znamenají něco jako naše "Papá! Ahoj! Měj se krásně!" se lidé loučí. Džamtsovi je to jasné. Hoch se loučí s rodinou: maminkou, tatínkem nebo babičkou a dědou.  Nováček se jmenuje Junten. Láma ho vede do jedné z ložnic, a pak mu ukazuje klášter. Při večeři ho představí ostatním.

Džamtso ho jde po jídle najít. Rozhodl se, že se ho ujme, tak jako se jeho kdysi ujal Kenčo. Byl Džamtsovým prvním přítelem, bez něj by byly začátky v klášteře těžké. Džamtso najde Juntena a pozve ho, ať si s nimi zahraje hru s dřevěnými kameny. Junten jde sice s Džamtsem, ale nakonec nehraje. Zvedne se a odejde za klášter, kde si sedne na hromadu dřeva. Když za ním Džamtso přijde, obrátí se na něj s vlhkýma očima a s otázkou: "Co mám dělat, když se mi stýská?"

Džamtso mu odpoví stejně, jako odpověděl před lety láma Sonam Tšering jemu: "Víš, smutek je součástí života. Můžeš si jít s někým popovídat nebo pohrát s kamarádem, pak na smutek zapomeneš." Chvíli mlčí, a protože mu dochází, že Junten tu přece ještě žádného kamaráda nemá, začne mu vyprávět svůj příběh, jak a proč se do kláštera dostal, jak se mu stýskalo, jak byl všude kvůli svým nohám poslední, jak některé věci neuměl a jak bylo těžké se různé dovednosti naučit.

Junten poslouchá, doslova mu visí na rtech. Pak už Džamtso neví, co říct, tak se zeptá: "Jestli chceš, můžu ti vyprávět nějaký příběh nebo pohádku." "To bych rád," zasvítí Juntenovi oči. A Džamtso je poprvé tím, kdo neposlouchá, ale vypráví.

"Bude to o dědečkovi Hele Hele," řekne pak, protože si vzpomene na jeden zvlášť veselý příběh. Kdysi mu udělal radost a moc se s Ališou nasmáli, když jim ho maminka vyprávěla. Snad Juntena také potěší a rozveselí.

"Kdysi dávno, opravdu velmi dávno, žil v malé vesnici vysoko na svahu obrovské hory jeden stařec." "Nejmenovala se ta vesnice Laja?" skočí mu do řeči Junten. "To nevím," pokrčí rameny Džamtso.

"Tu znám, ta je výš než vesnice mého dědečka a babičky, jednou jsme tam byli. Je tak vysoko, že žádná vesnice není v Bhútánu výš," vysvětluje Junten. Džamtsovi dochází, že když v příběhu ponechá známou vesnici, bude to vadit: "Tak tahle vesnice rozhodně Laja nebyla, už nevím, jak se jmenovala, ale je to tak dávno, že už možná nikdo neví, jaké měla jméno. Ten stařík se jmenoval Hele Hele."

Když Džamtso dovyprávěl, zvedl se Junten  z hromady dříví, na níž oba chlapci seděli, a podíval se Džamtsovi vděčně do očí: "Chtěl bych být jako ty, umíš krásně vyprávět, jsi statečný a moudrý." Džamtso nerozuměl. Jak na to Junten přišel? Poprvé v životě slyšel, že by někdo chtěl být jako on. Copak Junten neví, jak těžce chodí? Copak neví, jak strašně se mu někdy stýská? Není statečný. A moudrý už vůbec ne. Moudrý je snad láma, ale jedenáctiletý Džamtso? Přesto cítil, že se stal pro tohoto chlapce vzorem. A oporou. Musí se snažit být moudrý a statečný, už kvůli němu. Nemůžete zklamat někoho, kdo vám věří. Máte za něj odpovědnost.

A tak spolu dovnitř do kláštera vcházejí dva noví přátelé: jeden malý a jeden větší, který zase ještě o trochu povyrostl. Dva mniši, chlapci, kteří se našli díky své opuštěnosti. Není to totiž tak, že malý vždy potřebuje velkého, i velcí potřebují malé.

Džamtso netušil, čím si zasloužil Juntenův obdiv. Někdy pro to, co potřebujete, nemusíte udělat vůbec nic a jindy musíte jen trpělivě čekat. Třeba až jablko dozraje. Pak vám ze stromu spadne. Je to stejné jako se štěstím, myslí si Džamtso. Hnát se za ním nepomůže. Najednou si uvědomíte, že už ho vlastně máte. Spadne vám do klína.

Až se klášter a jeho okolí ponoří do úplné tmy a mniši vklouznou pod tlusté deky, bude je hřát nejen vlna, ale i pocit, že někomu druhému na nich záleží. V Himalájích je obloha plná hvězd, které jsou jakoby na dotek, jsou mnohem blíž než u nás. Hvězdy se ale nedotknete. I ta k vám musí spadnout.

Ztracený

Klášter je vzhůru nohama. "Co se stalo?" ptají se malí mniši jeden přes druhého. "Kde je Sangej? Není v ložnici?" padají další otázky. "Je v kuchyni! Na záchodě! Určitě je na dvoře," odpovídá každý jinak. Ne, nikde není. Všichni ho hledají. Nikdy se nestalo, že by se v okolí kláštera někdo ztratil. Navíc Sangej nebyl malý, bylo mu skoro patnáct let. Je jasné, že Sangej z kláštera odešel. To ale není dovoleno.

Láma a nejstarší muži kláštera k sobě volají Džigmeho, který se se Sangejem nejvíc přátelil. "Myslím, že odešel domů," přiznává Džigme. "Od té doby, co se dozvěděl, že v údolí bylo zemětřesení, mluvil neustále o dědečkovi a babičce, kteří ho vychovávali, zda se jim něco nestalo a zda nepotřebují pomoc, myslím, že odešel za nimi," Džigme sklání hlavu, jako by se něčím provinil. A vlastně provinil, měl Sangejův záměr někomu nahlásit, aby mu jeho rozhodnutí rozmluvili.

Při snídani je v jídelně nezvyklé ticho. Nikdo nemusí nikoho okřikovat, všichni přemýšlejí, co teď se Sangejem bude. Kdo je vyvolený stát se mnichem a neposlechne bohy, skončí všelijak. Proč se ale vzpírat, když mniši jsou v Bhútánu vážení a vítaní?

Po večeři nemá nikdo chuť hrát fotbal. Všichni jsou smutní. Fotbal znamená plno smíchu, proto se do něj nikomu nechce. 

............Než jde Džamtso spát, vyjde ven před klášter a zastaví se u skloněné borovice. Dívá se do údolí. Přemýšlí o tom, jak se Sangej rozhodl. Udělal skutečně něco špatného? Nebo se rozhodl správně? Džamtso má zvláštní pocit, možná dokonce Sangeje obdivuje. Mnohokrát ho napadlo, že by i on rád odešel, tam do údolí za svojí maminkou, sestrou, bratry, babičkou a dědou. Nikdy k tomu ale neměl odvahu. Nejen kvůli svým pomalým nohám, že by snad tak daleko nedošel, ale kvůli tomu, že se jednou rozhodl stát mnichem a své rozhodnutí máme nést, ať se děje cokoli. I ve chvílích, kdy to není pohodlné, i ve chvílích, kdy se nám stýská.

Po dlouhé, velmi dlouhé době se Džamtsovi po tváři kutálí slza. Nikdo to naštěstí nevidí. Posadí se pod strom a modlí se. Modlitba mu přináší úlevu, modlitba mu pomáhá, modlitba mu ukazuje cestu a důvod, proč tu vlastně je. Je přece tolik chlapců jako on, kteří nesou statečně úděl mnicha, ačkoli přináší odříkání, odloučení od rodiny, hodiny učení a často tvrdé podmínky pro život. A pak si vzpomene na ten dávný příběh.

Vyprávěl jim ho sám láma. Klášter Dratšang Genpa, v němž žije, byl postaven před více než 350 lety. Předtím bylo toto místo v horách v oblasti Kabdžisa považováno za prokleté, bylo plné zlých démonů a lidé se sem báli přiblížit. Tenkrát v 15. století se sem dostal Drukpa Kuenley, významný láma a boží muž, a ten osud tohoto místa změnil. Z protějšího kopce hodil na prokleté návrší spálenou hůl, čímž toto místo očistil a vyhnal všechny démony. Stala se zvláštní věc, hůl zakořenila a vyrostl z ní zkroucený strom, který dodnes roste u hlavní brány kláštera. Ano, ten strom, pod kterým Džamtso právě sedí. Není to náhoda. Džamtso je na posvátném místě, pod posvátným stromem, vyvolený... Klidný, i když stále trochu smutný, se vrací na své lůžko a hned jak položí hlavu, usíná.

Umývárna

"Takhle se to dělá u nás, když se otevírá nová stavba," usmívá se Jiří. Podává lámovi nůžky,  Tšering se usmívá, pomaloučku stříhá pásku. "Tak, a teď slavnostně pusťte vodu," říká Wangdi. Láma opět velmi pomalu otočí kohoutem. Nic. Voda z něj neteče. Pokývne tedy na učitele Namgeje, ten zkusí kohout nejblíže k němu. Opět ani kapka. V tu chvíli zkouší další a další kohouty ostatní učitelé a pracovníci UNICEFu. 

"Co se stalo?" obrací se na dělníky Jiří. "Zapojili jste čerpadlo? Je nějaký problém se studnou?" Začíná pátrání po příčinách. Slavnostní průvod se zklamaně rozchází. "Zítra to poteče, uvidíte," ujišťuje všechny Tomáš. Ale ani druhý den voda neteče. Jiří vrtí hlavou, když se Pavla přijde podívat, jak problém vyřešili.

 Všechno vysvětlí až k večeru láma: "Bohové toto místo nevybrali, asi jsme je rozhněvali, když jsme tam postavili umývárnu." Víc už neřekne a odchází. 

Tomáše popadá vztek: "Jejich blbý pověry! Místo, aby řekli, čím to může bejt, hledali řešení, šli to s náma vopravit, tak za to všechno můžou bohové a šmitec!" V rozčilení kopl do plastového kýble, který stál poblíž umývárny, to kdyby voda náhodou z korýtka přetekla. Přetekla! Jak směšná představa!

"Klid, Tome," mírní ho Jiří, "něco vymyslíme." On i Pavla jsou rádi, že Tomáš si ulevil česky a nikoho se to tedy nemohlo dotknout. Po náročném dni se všichni ochotně umyli v sudu a šli spát. Ráno moudřejší večera.

Po snídani přichází k pracovníkům UNICEFu láma se skupinkou učitelů. Asi mají řešení, asi mají nápad. Třeba vodu ze studny něco stáhlo. Možná přišli na to, proč systém nefunguje, možná vodu nevytlačí čerpadlo nebo jde o jiný technický problém. Třeba je závada v trubkách. Láma si bere slovo: "Umývárnu přesuneme na jiné místo, aby se bohové nehněvali, a voda poteče." Jiří zírá na lámu i na překladatele, Tomáš po anglickém překladu praští čepicí do prachu a odejde, Pavla si zakryje ústa a Soňa se křečovitě usměje.

Wangdi odchází pro dělníky a vysvětluje jim, jak se věci mají. Nemají s tím absolutně žádný problém. V Bhútánu je asi běžné stěhovat koupelny, umývárny, kuchyně nebo klidně celé domy, pokud se to napoprvé nepodaří...

V televizi

... Nastalo ráno. Jeli autem až před studio Barrandov, kde natáčení probíhá. Dovnitř přišli mniši ve svém červeném mnišském rouchu, které vypadá jako omotaný kus vínově zbarveného prostěradla a učitel Kelzang v národním kroji s podkolenkami, voněli po své vzdálené zemi. Nemuseli nic říkat, už tak byli hodně exotičtí.

Lidé od televize přicvakali Džamtsovi, lámovi i Kelzangovi na oblečení malé mikrofony, usadili je na červenou pohovku, trošku jim srovnali šaty a kostymérka přiběhla s pudřenkou a neohroženě je začala pudrovat: "Abyste se mi neleskli," řekla jakoby na omluvu. Kameraman zapnul kameru, všichni v sále ztichli a štíhlá žena uvádějící pořad, začala: "Když pracovníci UNICEFu z České republiky pomáhali v Bhútánu hloubit studny pro kláštery v horách, aby se zejména děti dostaly k čisté pitné vodě, objevili tam Džamtsa, malého mnicha."

Džamtso za celou dobu nemusel říct ani slovo, za což byl rád a jen se usmíval. Působil, že je skromný a prostý. Byl velvyslancem své země, a Bhútán skutečně takový je - skromný a prostý. My všichni se honíme za hrubým domácím produktem, abychom se ujistili, jak dobře se máme, zatímco bhútánský král vyhlásil "hrubé domácí štěstí". Nám je málo, když si v restauraci nebo jídelně vybíráme k obědu z pěti jídel a Bhútánci mají den co den k jídlu jen rýži a zeleninu. Nám nestačí tisíce modelů oděvů v obchodě s konfekcí a Bhútánci mají jen jeden.